Den 9: Inteligence

Mámo, to že nemluvím, ještě neznamená, že tomu nerozumím!

Mám pocit, že náš Pepík není hloupý, spíš naopak. Že i jeho neochota mluvit pramení z toho, že si zvládá poradit bez mluvení. Když něco chce, tak se - rukama nohama či jinak - prostě domluví.

Co všechno moc Pepík dobře ví?

Ví, jak dělají "ještěrky"

Teď nemyslím zvířata, ale ty vysokozdvižné vozíky, které jezdí ve stavebninách a převážejí palety z místa na místo. Takový vozík když couvá, tak pípá. Nedávno jsme přijížděli ke stavebninám, Pepík koukal z okna a najednou začal vydávat zvláštní zvuky... já vůbec nechápala, co to říká, ale Rosťa dešifroval, že Pepík poznal, kam jedeme, a snaží se mi sdělit, že tam budou ty super vysokozdvižné vozíky, které takhle srandovně pípají. 

Vzpomínáte si, jak jsem vám říkala, že během října se naučil pojmenovávat vysokozdvižný vozík? Tak tohle je ono rozšíření slovní zásoby. Od té doby když vidí v knížce vysokozdvižný vozík, vydává onen podivný zvuk. (Jen nevím, co řekne paní doktorka při tříleté prohlídce, když řekneme "Jak dělá ještěrka?" a on začne pípat...)

Ví, kam patří háček na čištění kamen. Nebo si to aspoň myslí

Pepíka od mala fascinuje všechno, co nějakým způsobem souvisí s kamny a topením vůbec. Není divu, že měl tendence zkoumat háček na čištění kamen, což jsme mu nechtěli dovolit - ať už z důvodů bezpečnosti nebo proto, aby nebyl trvale zahnojený od sazí. Proto jsme tento háček dávali až dozadu, za bednu s palivem, tak, aby na něj nedosáhl.

Teď už je Pepík větší, pochopil, že háček se chytá za držadlo a nemá úplně tendence si s ním vydloubávat oko či jinak jej zkoumat. Proto jsme jej přestali pracně schovávat. Jenže ouhá - Pepík vyhodnotil, že právě ono místo vzadu za bednou s palivem je to pravé místo, kam háček patří. No a když má svoji "uklízecí náladu", tak popadne háček a mrskne ho dozadu pod kamna, protože "tam přece patří".

Ví, jak se leze na žebřík

Už v létě začal zkoumat žebřík. Naštěstí vylezl jen na první šprušli. Když viděl tátu, jak leze nahoru na půdu, vydal se za ním. Stála jsem vedle něj a přemýšlela, jak vysoko si troufne - no sundávala jsem jej ve fázi, kdy jsem na něj ještě tak tak dosáhla (tuším nějaká šestá šprušle). Naštěstí má pud sebezáchovy a neleze tam sám, když ho nikdo nejistí. Teda zatím. 

Cestu nahoru na žebřík trénujeme vždycky na skluzavce - tu už zdolává bravurně. Ještě by to chtělo zkoušet i cestu dolů ...