Návštěva dětského centra

Jedna krásná březnová středa. Vypravila jsem se s Pepíkem na cvičení dětí. Byly jsme tam 3 maminky, dvě se snaživýma super šikovnýma holčičkami a já s Pepíkem. Pepík byl věkově uprostřed, jedna holčička tak o čtvrt roku starší, druhá cca o čtvrt roku mladší.

Nejdřív se šlo do herničky, čekalo se, jestli nedorazí ještě nějaké maminky. 9:35 se šlo teda vedle na cvičení - první řev našeho Pepíka, protože on si chtěl ještě hrát s těmi báječnými novými hračkami, co tam byly...

Děti měly vzít z herničky molitanovou podložku a přenést ji vedle do místnosti a tam ji způsobně naskládat na nějaké předem určené místo. Další řev - Pepík ji sice ochotně přenesl, ale v místnosti nechápal, proč by si měl sednout spolu s ostatními dětmi do kroužku a klidně sedět, když si zrovna teď potřeboval hrát s těmi molitany.

Samotné cvičení probíhalo v tom duchu, že cvičitelka vždycky vytáhla nějakou věc, kterou někam umístila a chtěla, aby s ní děti něco konkrétního dělaly. Pak nastaly dva možné scénáře 

1. Pepíka ta věc vůbec nezajímala a nechávala ho zcela klidným... 
2. Pepíka ta věc zajímala velmi moc a chtěl ji prozkoumat... 

V obou případech rozhodně nechtěl dělat to, co se po něm chtělo. Výjimku tvořil tunel - prolézání tunelem ho docela bavilo.

Problém nastal v momentě, kdy cvičitelka danou věc přemístila jinam, že se s ní bude dělat něco jiného (např. na začátku tam byly kytičky, na kterých se mělo sedět a pak je přemístila někam, že po nich měly děti nějak speciálně poskakovat...). To Pepík často spustil zoufalý pláč, protože "ta věc přece patří tam, protože tam byla, tak proč ji najednou dáváte někam úplně jinam?"

 Třeba tam byly umělé kameny, které se daly otočit jako nádoby a děti nejdřív měly sedět v těch nádobách jakože jsou v lodičce a někam jedou (tak to prošlo), potom měly najednou vzít ty lodičky, otočit a způsobně je naskládat jednu za druhou a vytvořit z nich kameny, po kterých se chodí - no tak tohle neprošlo, protože proč by to měl být kámen, když přece teď to byla lodička a "takhle to přece nepatří".

Tohle nastalo během cvičení asi tak desetkrát. Vrcholem bylo, když se měli uklízet cvičební pomůcky, že jako půjdou děti hrát a zpívat písničky s různými hudebními nástroji - no to vůbec. Pepík se choval opět ve stylu "proč mi to uklízíte, když to zrovna teď začala být taková zábava". Podtrženo sečteno po celé hodině jsem byla naprosto splavená a vyřízená.

Každopádně snaživé holčičky to zvládaly, pobíhaly aspoň v mezích možností tak jak se po nich chtělo a rozhodně netropili žádné hysterické scény.

Paní se tvářila, že Pepík je osobnost a že hold si bude muset zvyknout, že někdy není po jeho (v překladu "matko máš pěkně nevychované dítě"), ale že je to dané tím, že tam byl poprvé a že když bude chodit častěji, tak to bude lepší...

V herničce byl Pepík moc spokojený, zvlášť skluzavka vedoucí do bazénku s kuličkami  se mu moc líbila. 

Podtrženo, sečteno - zkusila jsem to pak ještě jednou a pak jsem zjistila, že na tohle fakt nemám nervy.