Den 22: WC, nočník a podobné kratochvíle

Nočník? Proč? Nechci! 

Vím, že v dobách předpamperskových naše maminky posazovaly děti na nočník sotva začaly trochu stabilně sedět a ve dvou letech už byla drtivá většina dětí bez plen. Ani se nedivím - kdo to má pořád prát! 

Je prosinec, Pepík má bezmála dva roky, a my plenkujeme a vypadá to, že hned tak plenkovat nepřestaneme. Náš Pepík má na nočník svůj názor. Prostě se na něj podívá, když ho na něj posadím, tak se zvedne, sebere nočník a uklidí ho na místo. 

Jediné, kdy vydrží jakž takž v klidu sedět na nočník (a sem tam se do něj i vyčurat) je, když mu k tomu pustím na počítači jeho oblíbené Čiperky. Jenže to pak je řev, když ho z nočníku sundávám, protože on by u nich nejraději proseděl celý den.

Bylo období, kdy jsem si strašlivě přála, aby se Pepík vykakal do nočníku. Teď máme období zácpy a já si strašlivě přeji, aby se vůbec vykakal. Pepík kaká kvartálně a vždy s příšerným několika hodinovým pláčem. Přiznám se, že v takovýchto chvílích si moc přeji, abychom nemuseli jsme jet na pohotovost a nějakými drastickými způsoby z něj ty hovínka dostávat - a je mi úplně jedno, že je to do plínky, hlavně aby se konečně vykakal! Však on se těch plín časem zbaví!

Nepatřím k lidem, kteří na záchodě prosedí hodiny a čtou si tam. Přiznám se bez mučení, teď bych těch pár minut listování novinami leckdy i ocenila. A občas si je i dopřeju. Proč?

WC je jediné místo, kde se zavřu a mám klid... nebo ne?

Od té doby, co se Pepík naučil pohybovat, tak považuju za svátek, když můžu jít na záchod bez asistence. V první fázi to ještě šlo - to totiž Pepík nedosáhl na kliku. Takže byla jistá šance, že když opravdu nutně potřebuju na záchodě soukromí, tak ho mám. Pravda, povětšinou se to neobešlo bez Pepíkova řevu z jedné strany a mého ujišťování "Pepííí já jsem tady, já HNED přijdu, jenom se vyčůrám" ze strany druhé. Pokud jsem nechtěla, aby zbořil panelák, tak jsem ho stejně nechala jít na záchod se mnou.

Teď už je ve fázi, kdy na kliku dosáhne, takže pokud není zrovna zamčeno, tak si i otevře. A mám po klidu.

... protože mamko takhle to má být

Chytré příručky tvrdí, že děti se nejvíc učí nápodobou. Ano, teoreticky to známe, ale stejně mě to v praxi nepřestane překvapovat. U nás to vypadá asi takto:

• Sednu si na záchod. Pepík přijde, chvíli na sebe ťukáme (já zevnitř, on zvenku), pak si otevře a jde za mnou dovnitř. Pepík mě viděl smrkat do toaletního papíru. Takže urve kousek toaletního papíru a začne do něj usilovně smrkat.
• Papírem se utírá zadek. Takže tímtéž pseudoposmrkaným kousíčkem papíru měl jednu dobu tendence mi utírat zadek. Naštěstí jej pořád ještě přeperu, takže jsem mu to vážně nedovolila a už ho to přestalo bavit.
• Papír patří do záchodu, takže jej tam chce hodit. Je úplně jedno, jestli na tom záchodě zrovna sedíte (pak vám strká ruku mezi nohy, aby se dostal dovnitř) nebo ne. (Pozn. prosincová - tohle mu bylo taktéž nedovolováno, takže už to nedělá...)
• Vedle WC je štětka a tou se záchod umývá. Takže Pepík si vezme štětku a jde umývat záchod. Opět i tady ze začátku platilo, že je úplně jedno, jestli na tom záchodě sedíte (v tom případě vás majznul štětkou po zadku) nebo ne. Naštěstí se mi podařilo mu vysvětlit, že se nejdřív spláchne a až pak čistí záchod.
• Už jsem vám říkala, že papír patří do záchodu? A víte, že dávat ho tam po kouskách je zbytečné zdržování, dá se tam totiž hodit celá rulička naráz. Párkrát mi to Pepík vyvedl - no stojí to za to, obzvlášť, když je to poslední rulička, kterou máte :-)

Když to nejde, tak to nejde...

Je 22.12. 2018, 7 hodin večer, a před chvílí jsme se vrátili z Nového Města na Moravě. Mohlo by se zdát, že jsme rozšířili davy biatlonových fanoušků, ale náš důvod byl mnohem prozíravější. Náš Pepík už delší dobu trpí zácpami a tentokrát to vygradovalo tak, že už bezmála týden nekakal. A tak nám nezbylo, než vyrazit do nemocnice.

Po půldenním pobíhání sem a tam (nejdříve Emergency, pak dětské..., pak ven, pak zase dovnitř...), jednom čípku, dvou klystýrech a hrozbě hospitalizace se nakonec Pepík aspoň trochu vykakal, takže jsme mohli domů, v očekávání věcí budoucích.

Během návštěvy jsme měli telefonát od Ondry Klimenta, který celou situaci komentoval slovy "... tak ať vám to pěkně vyjde!". Zkonstatovali jsme, že by to bylo pěkné motto na PFko - Pepík sedící na záchodě a u toho tento slogan...

Nic, jdu po několikáté osprchovat Pepíka (to víte, klystýr je klystýr)... a vám ať TO pěkně vyjde, ať už pro vás TO znamená cokoliv!